DSC06006

Jak jsem potkal Lidi

Titulek k této glose jsem si vypůjčila z názvu stejnojmenné publikace, v níž autor představuje významné osobnosti Moravskoslezského regionu. Jedná se tak trochu o napodobení celosvětově známých knih Who is who (Kdo je kdo). Mezi osobnostmi Moravskoslezska jsou především ředitelé či majitelé důležitých firem, úspěšní manažeři i sportovci. Tedy lidé, kteří se stali pro náš region důležitými. Snad i proto je v názvu publikace to velké L.

V současné době, kdy Evropou proudí tisíce utečenců, uprchlíků, běženců, emigrantů (či jak jim říkáme), jsme na rozpacích, neboť dobře nevíme, kdo tito lidé jsou. Někteří z nás mají jasno – jsou to nebezpeční muslimští teroristé se svými příšernými zvyky, namakaní afričtí mladíci s mobily v rukách, kteří se chtějí pouze přiživit na velkorysém sociálním systému bohaté Evropy, nezodpovědné rodiny s malými dětmi i starými nemocnými lidmi. Určitě se těmto „všeználkům“ nepodaří potkat se s těmi, o nichž nic nevědí. Vědí pouze to, co jim servírují krvelačné a senzacechtivé sdělovací prostředky či samolibí hulvátští politici.

A přece jenom se někomu z nás podaří potkat ten tisícihlavý lidský proud v podmínkách, o nichž nemáme v teple našich domovů ani zdání. Zatímco tenkrát autor výše zmíněné publikace ty Lidi navštěvoval v jejich kancelářích a vyinkasoval za jejich umístění patřičný finanční obnos, v současnosti je to naprosto jiné …

Mirka Kopčajová

20. říjen 2015 někde na slovinsko-rakouské hranici

…muž stál na kraji cesty v kopcích a z bundy mu crčela voda, jak ji začal usilovně ždímat. „Co tu sakra děláte v té zimě, nehoda ?“ zastavil jsem a vystoupil z auta. Ten muž podával ruku dalšímu, který se snažil po čtyřech také vylézt na onu pustou cestu. Natahoval ke mně ruce , v nichž měl igelitku, nechtěl ji pustit, mokrý vyděšený. Podíval jsem se za něho. Dalších asi padesát lidí se snažilo vylézt po svahu na cestu. Z řeky, kde bylo dospělým mužům tak po pás vody. Řeka ve Slovinsku kousek od rakouských hranic, zapomenutá cesta, kterou bych nejel, kdybych si nevymyslel tu nesmyslnou zkratku. Stojím na cestě a dívám se dolů ze svahu, přes řeku se brodí lidský proud, nad hlavami drží pár věcí nebo děti. V šoku mi dochází, kdo ti lidé jsou. „Jste v pořádku?“ ptám se úplně hloupě promrzlého muže, zkouší se usmát a ukazuje mi zachráněný mobil – jedinou věc, kterou má. Stejně ti není k ničemu, člověče, kam bys asi volal ? Skupina dalších lidí postupně vylézá na cestu, vypadají hrozně, ale nejhorší jsou jejich oči. Vyčerpání, únava, strach, rezignace … v rukách pár věcí a ten “můj” muž má radost ze zachráněného telefonu… Doprovází je asi šest policistů, s nimi, nějak mezi nimi, za nimi. „Řekněte jim, ať nejdou přes vodu, asi sto metrů odsud je most !“ volá nešťastně slovinsky asi pětadvacetiletý kluk v uniformě slovinské policie. Nikdo nerozumí. Muži, ženy, děti. Jedna z žen nese v dece uvázené asi dvouleté dítě, visí mámě na prsou, má zavřené oči a z deky mu trčí holé zmrzlé nožky. Podvečer ve Slovinských horách je chladný, stmívá se. Mám na sobě svetr, kožešinovou bundu a je mi trapně, že mi není zima a nemám hlad. Rozdávám nějaké oblečení a jídlo, které jsem si na tu služební cestu vzal. Nervózní policisté mě posílají pryč a krčí rameny při mé otázce, kde budou ti lidé přes noc.

Někteří lidé byli z Hamy v Sýrii … jo, ocelárna v Hamě, před lety jsem tam byl pracovně. Pěkné arabské město s pracovitými lidmi, ale to už je dávno… To, co vidím před sebou teď, je jako apokalypsa. „Nikdo je nezval, když už by tu chtěli být, musí respektovat naši kulturu a naše pravidla,“ dřímal nedávno nás vrcholný politik. Těžko si odpovídám na otázku, jaká jsou ta naše pravidla, když dopustíme tohle… A navíc za to, co se děje, mohou jeho kolegové z branže, politici. Z politických křesel vypadá svět opravdu jinak. V těch křeslech opravdu není zima a nemáte hlad.

Ta říčka se jmenuje Drau, kousek dál Dráva, pod Kalemagdanem v Bělehradu se stéká s Dunajem. Zažil jsem čtyři roky války v exJugoslávii, to je ale jiný příběh. Je to však hodně podobné. A to mě dost děsí… Možná to dítě nespalo, a to bychom byli vinni všichni.

Petr Sondel

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Víc, než si myslíte.